Kapitola IV – 7. srpna, 16:00 – Eleftherios Venizelos Airport
Po neuvěřitelně dlouhém čekání, než kolotoč vyplivne můj větší batoh, jsem se konečně začal vyplantávat ven. Vlakový terminál leží trochu bokem, lístek do centra stojí 8 EUR a měl by umožňovat 1 přestup na jinou hromadnou dopravu – v mém případě to bude zastávka Syntagma a vyměním tam modré metro za červené. Tím pak dojedu rovnou na zastávku Larissa Station, což je hlavní nádraží. Tam koupím lístek na zítra (nakonec asi trochu později a ráno ještě zkusím stihnout Archeologické muzeum; nádraží i muzeum leží do pěti bloků od hotelu). Teď ještě v bodech pár postřehů k letu a letišti: aerolinky OK; klesání silně turbulentní; přistání hladké; aplaus cca. 2x větší, než umí Poláci; letiště malé asi jako 1⁄2 Prahy, málo tunelů, pro přílety rozhodně ne (napočítal jsem asi jen pět „prstů“); spojovací metro zatím krásné, a na to, že je to do města asi 15 km, ani nějak hrozně drahé; “Hyc jak cyp“ – začíná mi to silně připomínat Floridu, snad tu ale nebude tak vlhko a půjde to nějak přežít. Kdyby ne, měl bych si uvědomit, že právě vzpomínky na one man trip po východním pobřeží inspirovaly tenhle výlet, co by to tedy bylo za výlet, kdyby ve dne nebylo 40° a v noci 30°, že ano?
Kapitola V – 7. srpna, 16:18 – někde u zastávky Pallini
Jenom malý dodatek stran koloritu metra: nikdy jsem ještě neviděl, aby ve vlaku z letiště obcházely dvě děti s akordeónem a vybíraly drobné, ale vůbec ne, aby to zkusily i na průvodčího a ten je jenom odmítnul, jako že jim nic nedá. Že by první známka té místní pověstné chudoby? Uvidím dál...
Kapitola VI – 7. srpna, 17:50 – Filoxenia Hotel, Athény
Tak je to pravda. O chvíli později prošla vlakem ženská a prodávala zapalovče, takové ty super obyčejné, jako mají někde v Kauflandu za 6 Kč. Každopádně jsem dle plánu dojel na Larissu, informoval se, že vlaky do Korinthu jezdí vždycky deset minut před celou. Momentálně plánuju jet ve 12:50, ráno v 9 do toho muzea, do 11:30 na hotelu, sprchnout, do 12:00 vyklidit, dát si schovat jeden batoh a pak si na tom nádraží chvíli počkám. Borec v okýnku tvrdil, že kupovat lístky v předstihu nemá cenu – budu mu věřit. Teď si chvíli odpočinu po dlouhé cestě v pokoji, kde mám všechno, včetně sprchy a olympiády v televizi, a za chvíli vyrazím na večeři, nakoupit nějaké to pití, a pak se na týden naposledy vyspat v posteli.
Kapitola VII – 7. srpen, 23:00 – Filoxenia Hotel, Athény
Z výletu na večeři se vyklubala obchůzka pěkného kusu města, přes Kotzia Square s národní bankou a radnicí mířím na jih, nacházím Hadriánovu knihovnu, Římskou agoru, mám spoustu krásných výhledů na Akropoli, mezitím kostely, kláštery a mešity všeho druhu. U stanice Syntagma konečně nacházím parlament. Vojáci v úžasných stejnokrojích mají právě střídání stráží. Jsou fakt šikovní, trvá jim to asi jenom půl hodiny. Když jsou skutečně hotovi, přijde ke dvěma v budkách skutečně bojeschopný voják, upraví je, a pak přihlížejícím schválí focení s gardisty v perfektním stavu. Já jdu ale o dům dál. Míjím Státní operu a pár dalších výstavních budov, až jsem zase u Archeologického muzea, tedy pár kroků od hotelu. Chtěl jsem jít nakoupit do hypermarketu, co jsem viděl cestou z nádraží, prakticky ale vrážím do baráku, co má v suterénu Carrefour. (Jde o suterén budovy Řeckého muzea automobilismu – pozn. aut.) Tam po dlouhém vybírání volím k pití Pepsi a bílé víno „Kourtaki Lefkos Xiros“ a k jídlu, byť mají kde co, nakonec třešňové, ananasové a jahodové „amarouny“ > prostě vypadaly skvěle a nebyly o moc horší (kousky ovoce ve dle obalu chutnajícím želé). Na hotelu si zjišťuji heslo od wi-fi a dvě hodiny brouzdám, jím a piju (půllitr vína mizí coby dup) a teď ve 23:23 začínám vážně přemýšlet o poslední sprše dne (totálně ze mě leje i po dvou hodinách ležingu) a odchodu na kutě. Srdečně se loučí spocených 0.7‰. Dobrou noc.
Kapitola VIII – 8. srpen, 7:40 – Filoxenia Hotel, Athény
Ještě pár postřehů k Řecku: už je mi jasné, proč jsem na jednom motoristickém webu narazil na postřeh, že řízení v Athénách je dost „o tlamu“. Jak to tady teď vidím, už vím proč – nikde není na zemi jediná čára vodorovného značení. Jen asi tak často, jako ve městě najdete vykopávky, narazíte i na kus asfaltu, o němž lze říci, že na něm snad kdysi k nějakému pokusu o lajnování došlo. Dnes jsou ovšem taková místa rozeznatelná pouze podle odlišného odstínu černé, než jaký má zbytek cesty. Z mého pohledu chodce druhá věc – přechod pro chodce poznáte výhradně podle semaforu, kde je, přechod je, kde není, přechod není. Pro absenci jiného značení jsou tak přechodové semafory zcela běžné i na nefrekventovaných, dva metry širokých jednosměrkách – Řekové jsou prostě koumáci. Jinak za chviličku vyrážím dolů na snídani (nebo si to alespoň myslím – pozn. aut.) a pak hned na otevření v 9:00 do Archeologického muzea. Rovnou se checkuju out, nechci být v případě, že to tam bude na dlouho, vázán nutností opustit hotel do 12:00. Zatím vše.
Kapitola IX – 8. spren, 8:20 – lavička před Archeologickým muzeem, Athény
Snídaně proběhla velmi rychle v takové téměř zimní zahradě v šestém patře. Bylo už tam dost lidí, většina asi nějací handicapovaní Němci a jedna blíže nespecifikovaná asiatka. Měli pravý pomerančový džus, takže v mých očích výborné. Batoh jsem předal borcovi na recepci do úschovy, než budu za týden zpátky, a tak se stalo, že všechno proběhlo až příliš rychle a já tu teď sedím před muzeem víc jak půl hodiny před otvíračkou. Bylo by fajn dát tu tomu tak tři hodinky a vyrazit na vlak.